CRONEWSPHOTOGALLERYMEDIAFANCLUB

Raper Cro - S "Easy" jsem si nic nevydělal

6. july 2014 at 21:31 |  Interviews
"Ahoj, já jsem Carlo." Panda maska leží na gauči vedle Croa. Protože u našeho interview není přítomný žádný fotograf, nemusí si 24letý umělec chránit soukromí a může být chvíli sám sebou. A jak se ukazuje, tenhle kluk ze Stuttgartu, který má na svědomí superhit Easy z roku 2012 a album Raop, které z něj udělalo hvězdu, je při rozhovoru stejně hravý jako upřímný.



Časopis KURIER: Tvoje nové album Melodie je o poznání tvrdší než Raop, tady už jde spíš o skutečný rap než o rap a pop. Čím to?

Cro: Rap je moje vlast, ten já miluju; chci být rapper až do smrti. S Raopem jsem začal trochu víc nalehko, což se ukázalo jako super, protože základna mých fanoušků se tím dramaticky rozrostla. Ale teď bych přesto chtěl udělat něco pro fanoušky rapu. V novém albu je pro mne moc důležitý dobrý beat. Proto jsem ho pojmenoval Melodie.


V písni "I Can Feel It" se obouváš do svých kritiků. Dříve jsi měl za lepší je spíše ignorovat, kdy jsi změnil názor?

Vždycky jsem si říkal, že budu-li reagovat, dostane ten kritik jen to, co chce od samého začátku - pozornost. Ale bylo to, jako by se ti na noze udělalo kuří oko a to se ozývalo pokaždé, když se postavíš. Někdy to bolelo fakt dost. Proto tou písní říkám "Přestaňte už s těma sra*kama!"


Které výtky bolely nejvíc?

Jde o věci, které člověk moc nepochopí, dokud není přímo členem velké rapové scény. A většinu si toho k srdci opravdu neberu. Ale mockrát jsem dostal maily, kde stálo "ten a ten o tobě říká to a to…" - prostě všemožné blbé urážky.


Takže žádná věcná kritika na adresu nového alba?

Né. Proto jsem to taky tak dlouho ignoroval. Jsou to většinou jenom nesmysly. Ale když má nějaký zběhlý člověk čas sednout, pitvat moje album, citovat moje texty nazpaměť, a přesto dospěje k závěru, že to stojí za hov*o - to už je horší. Naštěstí k tomu nedocházelo vůbec často.


Možná víš o skupině tvých odpůrců, kteří tiskli trička, na kterých byla tvoje panda zabita.

To bylo na Splash festivalu. To byl snad můj teprve třetí festival, kde jsem vystupoval naživo. Měl jsem trému jak blázen. A potom se ukážou lidé, kteří mají pocit, že s averzí vůči mně musí za každou cenu ven a na tričkách mají pandu celou od krve s nožem v hlavě. Myslel jsem si, sakra, co teď? Ale na pódium jsem vyšel i tak, i když jsem napůl očekával, že mi na hlavu přiletí lahev od piva. No, nestalo se to.


V písni "Erinnerung" jde hodně o tvé úspěchy a ocenění. Kde máš svoje ceny vystavené?

Na záchodě. Tam buď visí na zdi, nebo stojí na římse.


Proč? Měl jsem za to, že si své úspěchy náramně užíváš!

Jasně. Co může být lepšího, než dosáhnout úspěchu v něčem, co tě baví? Ale ceny pro mě nejsou to hlavní. Navíc je na záchodě vídám pořádně jen jednou denně. A to pak stojí za to, protože tě pohled na ně neomrzí. Už se těším, až si tam pověsím zlatou desku Melodie. Sice mi tam zbývá místo snad už jen na stropě, ale co už.


V písni "Rennen" říkáš, že lidé tráví na internetu příliš mnoho času. Byl pro to nějaký konkrétní podnět?

Jednou jsem se potkal s dvanáctiletou holkou, co mi vyprávěla o své nejlepší kámošce - prý se po škole scházejí každý den už tři roky. A pak se ukázalo, že jedna žije v Mnichově a druhá v Hamburku, že se nikdy neviděly osobně a spolu to pečou jen přes facebook. Prostě jdou po škole domů, sednou za počítač a chatují. Tak jsem si řekl, holka, nech toho a radši vytáhni kluka od sousedů do parku na pískoviště.


Byl jsi taky takový?

Vždycky jsem si radši sedl do kaluže a žral hlínu, než že bych šel hrát Playstation nebo Gameboy. Nic takového jsem od svých rodičů nikdy neviděl. Do sedmnácti jsem ani neměl mobil. V pokoji žádná televize, na tu jsem se mohl dívat jenom v obýváku.


A to jsi nevnímal jako omezení?

No jasně, že vnímal. Přišlo mi to celý na ho*no, tak jsem říkal rodičům: Pořiďte mi televizi!. Oni že ne! Já, že jo! Oni, že ne! A já na to, dobře, tak já odsud mizím. A šel jsem. Ale po třech hodinách jsem byl zase zpátky, protože jsem s sebou měl jen jednu ponožku a jeden Fix und Foxi (německý komiksový časopis, něco jako u nás Čtyřlístek). S tím člověk dlouho nevydrží. Ale po čase jsem nějak pochopil, že to vlastně bylo cool.


A to kdy přesně?

Asi teď, když o tom tak vykládáme, ha ha ha.


V Melodie máš teď mnohem míň vzorků od ostatních autorů…

Přesně tak, žádný samples! Všechno jsme nahráli sami! Jen v písni "Never Cro Up" jsme použili jednu větu z Petera Pana.


Proč už nepřejímáš nic od ostatních?

Protože získat povolení je pokaždé strašně složitý. Například Easy je založená na kousku Sunny od Bobby Hebba. Tehdy trvalo půl roku, než se s námi jeho vdova vůbec začala bavit. Potom nám na to kývla, ale jakmile byla písnička venku, řekla, že chce všechny zisky. A dostala je. Easy je super písnička, ale já z ní neviděl ani korunu.


Easy ti doopravdy nic nevyneslo?

Ale jo, z prodejů jsem měl snad patnáct procent příjmů, protože práva k textu mám já. Ale bylo mi to jedno, důležitý pro mě bylo, aby se písnička prodrala nahoru. A písnička pro mě znamená tisíckrát víc než peníze - a to mi přineslo průlom.


Na co můžeme slyšet hrát tebe samotného?

Už jako dítě jsem uměl hrát na klavír. No a pak tu máš syntetizér, trubky a cokoli chceš. A na kytaru umím - řekněme… dostatečně.


Aha, takže klavír doma byl, ale Gameboy ne!

Jo. Zní to strašně konzervativně, a že bylo pořád dusno. To ale na moji rodinu vůbec nesedí. Naopak to byla ta nejchaotičtější rodina, jakou si umíš představit: čtyři děti, pobíhající v kruhu, vrážejí do skleněných dveří a malují po stěnách. Moje máti s námi vždycky měla plné ruce práce. A já se teda chtěl naučit na klavír. To bylo moje opravdové přání.


Kdy jsi napsal svoje první songy?

To přišlo až později, bylo mi 14 nebo 15. Můj brácha uměl dobře na kytaru. Od něj jsem si toho nechal spoustu ukázat, vždycky jsem cvičil přes odpoledne a večer šel na věc. Tak jsem se učil kousek po kousku. Pak na to najednou přijdeš, aha, "Stairway To Heaven" je jako "House Of The Rising Sun", jen s pozměněným akordem. Pak hraješ víc a víc a nějak to dopadne tak, že začneš psát svoje vlastní věci.


Za jakých okolností by jsi odložil svou masku?


Kdosi se mě zeptal, jestli bych to udělal za milion. Ne! Za dva? Ne! Za tři? Taky ne. A když jsme se takhle dostali k deseti milionům, zapřemýšlel jsem, protože to bych už pak nemusel nikdy nic dělat... Ale ne! Myslím, že bych ji sundal jen tehdy, kdyby mi někdo řekl, že pokud ji nesundám, někdo z mých blízkých umře.


 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement