CRONEWSPHOTOGALLERYMEDIAFANCLUB

Týpek s maskou

26. february 2015 at 12:55 | Cro Czech Team |  Interviews

Pandarapper Cro ve škole nepatřil zrovna k premiantům. Se svou poslední školou se taky rozloučil - hudební kariéra se mu zdála důležitější.
Při všech veřejných vystoupeních nosí Cro svou panda masku. Začal s tím, když se školil jako návrhář a neodložil ji ani na scéně.

Je ti přes dvacet, jako hudebník jsi velmi úspěšný a tvojí značce se daří stejně dobře. Věděl jsi už odmala, co chceš dělat?
Nee, vůbec. Měl jsem ve třídě lidi, kteří byli strašně cílevědomí. Říkali: Já budu jednou novinář, já budu jednou policistka. Ale já neměl vůbec představu o tom, co bych měl dělat. Jen jsem chtěl, ať je škola co nejdřív za mnou.


Nebavila tě škola?
Vlastně jo, kvůli kamarádům - a holkám. Až do osmé třídy mi výuka připadala úplně na hovno. Byl nás ve třídě gang, co se vůbec neměl chuť učit a pořád jsme jenom vymýšleli, komu jak zatopit. Znala nás celá škola. Noví učitelé už předem věděli, do čeho jdou.

Jak jsi tohle období překonal?
Někdy jsem si říkal, že už to dál nedám, že tu nemůžu zůstat. Všichni učitelé mě nesnášeli. Mí rodiče byli ve škole pomalu častěji než já. Pak jsem si vždycky půl roku dával pozor a sekal latinu, ale nikdy mi to nevydrželo. Byl jsem v situaci, kdy by mě vyhodili za to, že mi upadla propiska. Uvědomil jsem si, že musím změnit školu, jinak můžu na maturitu zapomenout. To bylo po osmé třídě.

A co nová škola?
Super. Měl jsem skvělý známky, ačkoli jsem to byl pořád já. Lidi z bývalé školy očekávali, že budu všechny srát, ale ti noví si řekli, hele, má smysl pro humor, je v pohodě. Konečně jsem si mohl dělat svoje vtípky. Byl jsem jako nepopsaný list papíru.

Po maturitě ses vzdělával jako mediální designér. Jak ses k tomu dostal?
V desáté třídě jsem měl najednou vědět, co chci v životě dělat. Později jsem se vzdělával ve Stuttgartském věstníku, k tomu jsem se dostal úplnou náhodou. 140 lidí včetně mě pozvali na tříkolový konkurz, a já to tak nějak zvládl. O tři roky později jsem s učením skončil.

Pracovals u těch novin ve Stuttgartu i po tom, co ti skončil kurz?
Jen ještě půl roku. To je vtipná příhoda. Na můj poslední den v práci udělaly všechny kolegyňky zákusky a přinesly se nafukovací balonky a všichni brečeli a tak. A o měsíc později mi volá chlápek z personálního a říká: "Tak, Carlo, víš, že jsi měl skončit až dneska? Seknul jsi nám s tím o měsíc dřív. No, tak ti ho prostě odečtu od výplaty, no a sedí to."

Po téhle zkušenosti jsi to ještě zkoušel na technické škole, ale tam jsi nevydržel. Jak to?
Tam jsem skončil po půl roce. Bylo to totiž akorát v době, kdy jsem se rozjížděl s hudbou. Zrovna tehdy jsme natáčeli videoklip k Easy. Seděl jsem ve škole a přes mobil se s režisérem Harrisem radil o průběhu natáčení - kdo kam přijde a co tam budeme dělat. Hned po vyučování mě čekaly rozhovory. Proto jsem měl plnou hlavu všeho, jen ne učení. Nejlepší bylo, že ze třídy o tom nikdo nevěděl. Až teď mi spolužáci kolikrát píšou: "Páni, všiml jsem si toho teprve teď."

Co na to rodiče?
Moje máma říkala: "No, ale zítra si tu matiku ještě běž napsat." A můj táta: "To jsou všechno kraviny. To nepůjde v žádným případě." Sbíral novinový články o neúspěšných muzikantech, co propadli, a pak mi je ukazoval. "Podívej. Je na mizině, ten taky a tenhle taky. Před rokem na vrcholu a teď po nich neštěkne pes. To chceš vážně dělat?" A já na to: "Jasně!"

A co říká teď?
Teď ode mě všem nosí autogramy a všude vykládá, jak je na mě pyšný.

Kdy jsi s hudbou vlastně začal? Vedli tě k tomu ve škole?
Ne, tam jsme se učili maximálně o Mozartovi. Přivedl mě k tomu přítel mojí ségry. Dal mi takový malý keyboard a naučil mě skládat vlastní beats na počítači. A pak už to šlo samo. Měl jsem kámoše, kteří dělali to samý. Setkávali jsme se a psali spolu pecky. Ach jo, byli jsme hrozní. Ale nám šlo o to, že se každý mohl podílet, že jsme to dělali spolu. Proto jsme kolikrát napsali tracks, který měly třeba 18 minut. Prostě super.

Napadlo tě už tehdy, že si hudbou budeš vydělávat?
Nikdy. Věděl jsem sice, že jsem o něco lepší než moje okolí. Ale my vzhlíželi ke hvězdám jako Kool Savas und Samy Deluxe. A ti byli v našich představách tak daleko…

Kdys poprvé navrhnul nějaký oděv?
Začalo to v sedmé třídě. Udělal jsem si ty "cornrows" copánky a k tomu pásek od županu místo čelenky. Na ni jsem si vyšil logo Nike a zastrčil si za ni kartáček na zuby. A tak jsem šel do školy.

A jak vznikla tvoje módní značka?
Kolikrát jsem stál před skříní a říkal si: "Sakra, nemám si co oblíknout. Všechno jsem na sobě měl už tisíckrát." Pak jsem jednou z šatníku pár věcí vytáhl a někde něco domaloval nebo ustřihnul rukávy. Holkám se to líbilo. "Super nápad, to chci taky." Napřed jsem ty věci rozdával. A pak někdo řekl, ať to sakra dělám za peníze. Já za to zkusil žádat honorář a lidi o to stejně měli zájem. To se ve mně asi probudil obchodník. A najednou to šlo. Nechal jsem si vytisknout sto triček a všechny byly skoro do dne pryč. Značku jsme založili roku 2007. O rok později už bylo všechno oficiální.

Mnoho úspěšných umělců je později zváno za porotce v nějaké castingshow. Bylo by to něco pro tebe?
Kdybych už měl sedět v porotě, tak jenom ve své vlastní show. Mě jde o tvoření písniček a ne jen o hlas, o interpretaci. Děckám, které o to mají zájem, ukazujeme, jak se dělají beats. Jdeme trochu víc na dřeň a nejde nám jenom o hlas a hezkou tvářičku. To prostě nestačí. Chci, aby šli trochu do hloubky, ne jen bezduše odzpívali něco, co za ně napsal někdo jiný. To je blbý.

V písni "Never Cro Up" zpíváš "ich bleib ein Kind" (zůstávám dítětem). Napořád?
Ne. Někdy musíš přijmout nějakou zodpovědnost, třeba dokončit školu (smích). Ale nesmíš se v tom úplně ztratit. Na to je život moc krátký.


 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement